Toto je duchovní hlad propletený s fyzickým hladem
Živě si pamatuji, jak jsem poprvé vstoupil do komunity Anonymních přejídačů (Overeaters Anonymous) a byl jsem opravdový bankrotář. Fyzický bankrotář žijící s těžkou váhou, mohutnou postavou a odchýlenou od své formy. Mentální bankrotář, který ve dne v noci pociťoval hněv a nenávist. Duchovní bankrotář plný pocitů nedostatečnosti a nepříjemnosti. Kromě tíhy mého těla a dvojnásobně silných emocí, které mě stahovaly dolů, jsem sotva snášel tíhu své duše a těla.
Do komunity Anonymních přejídačů jsem vstoupila s řadou pochybností. Den před mým prvním setkáním jsem se kvůli již existujícímu problému ostře pohádala s manželem a synem, pod vlivem obsesí a bizarních kreseb, přísných hranic a svého perfekcionismu. Litovala jsem, že jsem vytvořila napětí, a rozhodla jsem se uvařit večeři, abych obnovila ztracený klid našich životů. Jídlo bylo měnou smíření ve všech mých bojích se životem. Nastolilo se pár okamžiků klidu, ale jediným nevhodným vtipem mého syna u jídelního stolu jsem znovu proměnila domácí prostředí v bojiště a tentokrát můj manžel, který vždy hrál roli mírotvorce, nedokázal zvládnout otřesy z tohoto zhroucení. Rozzlobená jsem odešla od jídelního stolu a hledala útočiště v ložnici, přetáhla si přes hlavu deku a plakala z hloubi srdce, jako jsem to dělávala jako dítě. O chvíli později, když jsem se uklidnila, jsem se vyfotila telefonem. I když jsem fotku okamžitě smazala, na chvíli jsem se viděla a uvědomila si, že si ničím život. Nikdy předtím jsem neměl odvahu vidět se v chvílích hněvu a frustrace.
Mnohem později, během Druhého kroku, jsem si uvědomila, že povaha mé nemoci je taková, že se nezapojím do žádné hry, pokud si nejsem jistá vítězstvím. Vždycky jsem se snažila být hrdinou životů druhých a zároveň tím, kdo vede svůj vlastní bankrot. Můj život měl dvě barvy: černou a bílou, bez střední cesty. Snadno jsem přehlížela velké problémy svého života a dlouho jsem se zabývala triviálními záležitostmi. Jako třeba jídelní stůl, který měl přinést klid, ale nepřinesl ho, jen mě činil ještě neklidnější a sklíčenější. Tu noc jsem byla poražená, emocionálně zkrachovalá a zlomená osoba hledající útočiště ve svém pokoji. Bezcílně jsem hledala pozornost, kterou jsem nemohla najít. Když můj manžel a syn šli spát, zjistila jsem, že stojím před lednicí, čelem k hrnci se studeným jídlem uvnitř, a jedla jsem, co jsem jen mohla.
Na úplně prvním setkání Anonymních přejídačů, kterého jsem se zúčastnil, jsem slyšel výroky, které vypadaly, jako by všichni ostatní také zažili tu hořkou noc, kterou jsem prožil já, když jsem hledal jídlo ve studeném hrnci, v lednici a ve skříňkách. Všichni sdíleli se mnou společnou bolest.
Jediná otázka, která vyvstala, byla, jaký problém jsme měli?
Scéna, kdy vstávám od jídelního stolu a vidím zmatené pohledy svého manžela a syna, jak se ptají, co udělali špatně, že se máma znovu rozpadla, mi stále vytrácela z hlavy. Proč jsem si nikdy neuvědomovala, co si dělám? Mé rámce se neustále měnily a moje frustrace z ostatních rostla. Hranice mých vztahů s ostatními se zužovaly a zahrnovaly nestabilitu celého mého života.
V průběhu Kroků jsem si uvědomil, že jsem si z jídla a emocí vyrobil zbraně, kterými jsem ubližoval životům lidí kolem sebe a samozřejmě i svému vlastnímu životu. „Nejvíce anonymním služebníkem setkání je Bůh.“ Jeden člen se na jednom ze setkání podělil o tuto krásnou větu. Hodně jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že nejvíc anonymní osobou, které jsem v minulosti ublížil, byl Bůh. Vždycky jsem za všechno své zoufalství a neklid vinil Boha. Říkal jsem: „Nevidíš mě?! Kdo řekl, že jsi spravedlivý?“ Bůh to všechno s laskavostí vyslechl, stejně jako průvodci a staří členové, kteří často mají tento zbožný přístup. Tváří v tvář veškerému mému neklidu trpělivě naslouchali mým slovům a zvali mě k míru. Když projdeme tímto neklidným stavem a najdeme útěchu, uvědomíme si, jak moc jsme byli arogantní a nevděční. Na samém vrcholu mého seznamu náprav pro Osmý krok byl Bůh.
Nevím, co se stalo na tom prvním setkání, ale pokračoval jsem v účasti na setkáních. Možná se tam nedělo nic zvláštního ani mimořádného, ale na těchto setkáních jsem slyšel věci, které jsem nenašel v žádné z předchozích diet, které jsem vyzkoušel. Tady přede mnou nebyl prostřený barevný stůl. Po modlitbě za mír mě vzali za ruku, objali a řekli: „Přišel jsi na nejlepší místo na světě; čekali jsme na tebe.“
Nikdy, až do dneška, jsem nepochopila příčinu svého zoufalství a neklidu. Vím ale, že se mi dějí věci, které mi vyprázdní srdce, a i když je všechno na svém místě, strach a úzkost pohlcují celou mou bytost. Srdce mi buší a já vidím osobu v zrcadle, sebe, znovu jako nedostatečnou. Vidím se jako nehodná matka, nedostatečná manželka a nehodná rádkyně. V minulosti jsem k sobě měla stejné pocity: vnímala jsem se jako nehodná dcera svých rodičů, neměla jsem se ráda a myslela jsem si, že nejsem dost dobrá.
V psychologickém aspektu se ve mně aktivuje i mentální posedlost, zkoumám se a oddávám se sebekritice. Odsuzuji chování posledních několika let a posledních několika dnů a stávám se továrnou na negativní myšlenky. Mám stejné negativní pocity a myšlenky: Kdybych tohle neřekl! nebo Kdybych nenapsal tu větu! nebo Kdybych neřekl tamto! ...bylo by to lepší! Takže teď, když jsem tyto věci udělal a už nejsem sympatický, zapomenu na všechny dobré sliby programu a ocitnu se před lednicí. A znovu se cyklus opakuje, když se zaseknu v různých emocích, vybírám si různá jídla. V Prvním kroku jsem si uvědomil, že za každým sklonem, který mám k určitému jídlu, se skrývá mentální obraz nebo skrytá vzpomínka a emoce mě přesvědčují, abych si konkrétní jídlo použil k uklidnění. „Speciální jídlo v době zvláštních emocí.“
Myslela jsem si, že na schůzkách dostanu dietní plán, který mi pomůže dosáhnout ideální hmotnosti, ale uvědomila jsem si, že to tak není. Můj příběh, jídlo, váha a velikost jsou složité záležitosti a pro duchovní klid potřebuji Boží přítomnost: Boha, který je přímo tady.
V duševních bouřích, které pro mě byly vytvořeny, jsem hledal ten nejlepší pocit. V naší literatuře je dobře napsáno, že mé štěstí nezávisí na tom, zda dosáhnu své ideální hmotnosti, či nikoli.
Mnohokrát jsem dosáhl požadované váhy a velikosti, tak proč mě neopustila zoufalství a neklid? Protože to byl duchovní hlad spojený s fyzickým hladem. Fyzický hlad se vždycky stal výmluvou pro duchovní hlad a lstivě tvrdil: Řeší problémy a potíže. Nežil jsem podle pravidel, která Bůh stanovil pro řád v životě. Ve skutečnosti jsem narušil řád existence.
Mým prvním problémem byla váha, velikost a nevhodný obraz, který mi byl svěřen. Nemohl jsem být duchovním člověkem, ale byl jsem velmi chytrý a postavil jsem se do pozice duchovního člověka. Potřeboval jsem se postupně vrátit k normálu od problémů, které mě brzdily. Pomohlo mi sladit můj program a jídelníčky do trojúhelníku a naučil jsem se zdržet se výběru jídla, když pociťuji duchovní hlad. Naučil jsem se používat jídlo pro energii, abych mohl být hodnotným nástrojem v Božích rukou a sloužit. Naučil jsem se trávit svůj čas vcítěním do ostatních. Nehledám mimořádné výkony pro duchovní účely. Naučil jsem se dělat i ty nejmenší úkoly s klidem, například zavírat doma dveře jemněji, řídit rozumněji a být klidnějším občanem. Uvědomil jsem si, že mohu být klidný, a i když nebudu tvrdit, že jsem bez napětí, jeho trvání se zkrátilo než dříve. Nyní v noci spím klidněji a mám lepší rovnováhu ve svých krocích.
Dnes jsem si jistý/á, že uprostřed všech problémů a myšlenek, které zaměstnávají mou mysl, existuje Bůh, který mě dokonale chrání a bdí nade mnou.
(Zkušenosti persky mluvících členů)
-Iran